Předobrazy (Starý Zákon)

• mana (Ex 16,4n srv. Jan 6,31nn)
• obětování Izáka (Gn 22,1 - 19)
• velikonoční beránek (Ex 12,3 -13)

Slavení židovských Velikonoc bylo neseno dějinami jako připomínka (čtyř nocí), ale též jako příslib (očekávání Mesiáše):

1. Noc chaosu, kdy Bůh z ničeho stvořil svět
2. Noc obětování Izáka
3. Noc, kdy Bůh vyvedl Izraelity z Egypta
4. Noc, v níž přijde Mesiáš

Židovská "Pesachová hostina" (Velikonoce - od "Velké noci", v níž Bůh, skrze znamení krve zabitého beránka (srv. Ex 12,13) uchránil vyvolený národ, projevil svoji moc, a vyvedl jej z otroctví ke svobodě (ze smrti k životu).

Událost (Poslední Večeře)

Janovo evangelium v odkaze na Ježíšovu osobu obsahuje přibližování v čase - blížících se Velikonočních svátků (srv. Jan 12,1; 13,1; 19,14), a také přibližování "jeho hodiny" (srv. Jan 2,4; 7,30; 8,20; 12,23; 12,27b; 13,1). K protnutí času a prostoru dochází ve chvíli, kdy Ježíš přichází do Jeruzaléma, aby slavil své Velikonoce. V Janově podání umírá Ježíš na kříži (naplnění SZ předobrazu "velikonočního beránka") odpoledne 14. nisanu ve chvíli, kdy židé zabíjeli beránky pro slavení "Pesachové hostiny" (rodinná slavnost!).
Synoptická evangelia (Mt, Mk, Lk) kladou důraz na Poslední večeři, kterou Ježíš slaví se svými učedníky jako "Pesachovou hostinu", připomínající každé židovské rodině vysvobození z Egypta (země otroctví). Ježíš vkládá do této hostiny nový obsah tím, že ve chvíli požehnání chleba a vína ustanovuje "Novou smlouvu na odpuštění hříchů". Přeznamená tyto dva symboly a ustanovuje Eucharistii.

Slavení Eucharistie (mše sv.)

• neděle (den Páně, Zmrtvýchvstání)

Pro následovníky Ježíše Krista se stává "dnem zasvěceným Pánu", podobně jako pro lid "Staré smlouvy", byla tímto dnem sobota - viz. shromáždění v synagoze (slavnost společenství!).

• společenství

Důraz na setkání těch, kteří přijali Krista za svého Pána, podtrhuje a nechává vystoupit do popředí rozměr lásky, která je sdílena nejen s Bohem, ale též s druhými (srv. pojetí "Pesachu" jako rodinné slavnosti).

• kněz

Je tím, kdo předsedá shromáždění (slavení), jako "representant" (doslova "ten, kdo zpřítomňuje") Krista. Je zde jako ten, kdo slouží ve spojení s biskupem (nástupcem apoštolů) a z jeho pověření.

Každé slavení Eucharistie, jako připomínky Ježíšovy Poslední večeře a zpřítomnění Ježíšovy oběti (jeho vydanosti) za nás, aktuálně přítomné, je místem setkání s živým Bohem v chlebu proměněném v Kristovo tělo a v krvi, proměněné v jeho krev. Každé slavení Eucharistie (mše sv.) je neseno oním trojím rozměrem vztahu k Bohu, druhým a sobě samému. Nese v sobě prvek nejhlubší, nejdůvěrnější roviny komunikace, jak je běžně prožívána v rodině (srv. "Pesach" jako rodinná slavnost), ale také neméně důležitý prvek společenství, vzájemné sdílnosti (srv. synagogální shromáždění). Eucharistie je tedy privilegovaným místem, kde se stále znovu máme možnost učit pronikat do tajemství a hloubky ŽIVOTA, VZTAHŮ, LÁSKY. Místem, kde čerpáme sílu toto vše žít a uskutečňovat ve všední realitě cesty, po níž každý z nás jde.

Gesta a symboly provázející začátek slavení Eucharistie:

• znamení kříže (kropenka)
• pokleknutí před svatostánkem
• oltář

VSTUPNÍ OBŘADY:

• vstupní zpěv

Jeho smyslem a cílem je vytvořit společenství. V jeho průběhu přistupuje kněz s ostatními přisluhujícími k oltáři. Jde o připomínku vstupu Krista - Mesiáše do chrámu (srv. Lk 2,22; Lk 2,46; Lk 19,45; 21,37; 22,53). Shromáždění věřících je zde předobrazem posledního chrámu v nebeském Jeruzalémě (Zj 21,3). Uskutečňuje se zde realita duchovního chrámu vybudovaného z živých kamenů (srv. 1Petr 2,4-5). Celé společenství se tedy stává místem (chrámem) přebývání Boha.

• úklona a políbení oltáře

Oltář byl v prvotních dobách hrobem mučedníků. Obětovali život v očekávání vzkříšení. Je znamením Krista. Centrálním místem celého prostoru v němž je eucharistie slavena. Jde o výraz úcty a současně touhy čerpat z "pramene života" tzn. z místa symbolizujícího samotného Krista, z oltáře na němž bude slavena Ježíšova láska, vyjádřená jeho totální vydaností za nás.

• znamení kříže

Nejde zde o mechanické, nebo stereotypní gesto! Jde o vyznání víry v Boží tajemství. Použitý obrat: "Ve jménu", zde v kontextu biblické terminologie vyjadřuje samotnou Boží realitu. Jeho podstata je nevyslovitelná, protože On je vždy větší než jakékoliv naše představy. Přesto se však odvažujeme nazývat ho Otcem, Synem a Duchem sv. (viz. tajemství Boží trojjedinosti srv. sv. Augustin na mořském břehu).
"Amen" je vyjádřením přilnutí k pravdě, která byla vyslovena tzn. "Ať se tak stane!"

• pozdrav kněze

"Pán s Vámi", "Kristův pokoj ať je s vámi" - když předsedající kněz takto zdraví shromážděné společenství, oslovuje ho ve jménu Kristově! Hebrejský, řecký i latinský výraz (tzn. Adonai, Kyrios, Dominus) vyjadřuje nikoliv pouhé přání, ale skutečnost! Říci: "Pán s vámi", neznamená v biblickém kontextu nic jiného, než nezpochybnitelně vyjádřit samu podstatu Zjevení (rozuměj ve smyslu sebesdělení se Boha člověku), potvrdit, že Bůh se zavazuje, že bude přebývat uprostřed svého lidu (srv.Lk 1,28 - "Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou." Jde tedy o pozdrav plný síly a hlubokého obsahu, jde o akt víry v trvání smlouvy, kterou Bůh uzavřel nejdříve s vyvoleným národem, později s celým lidstvem prostřednictvím svého Syna vydaného za odpuštění našich vin. Jde o ujištění, že tato smlouva věrné Boží lásky stále trvá skrze Krista tajemným, ale zároveň našimi smysly postřehnutelným způsobem, uprostřed svého lidu.
Druhý, zde uvedený pozdrav opět vyjadřuje jak přání, tak především skutečnost! Hebrejský výraz pro pokoj "šalom" je i v dnešním Izraeli něčím zcela běžným. Je však dobré domýšlet vnitřní hloubku, kterou v sobě nese! Nejde o pouhý klid zbraní, ale o plnost života a společenství s Bohem. Jde o život proměněný přítomností ŽIVOTA (srv. Jan 14,27; 20,19; 20,21; 20,26).

• úvodní slovo

Je krátkým, pokud možno výstižným uvedením do slavení eucharistie. Zde je prostor k připomenutí např.zvláštního charakteru období (např. advent, půst atp.), nebo svátku světce jenž je toho dne připomínán či cíleného důrazu, který je kladen na nějaké konkrétní tajemství Kristova života toho dne slaveného a pod.

• úkon kajícnosti

Zde se jedná o okamžik, v němž jsou všichni přítomní pozváni k obrácení srdce! Nejedná se, a ani nemůže jít, o hluboký ponor do vlastního nitra, jak je tomu např. při slavení svátosti smíření. Jde o postoj srdce, který nás disponuje k pravdivému postoji před Bohem. Chvíle ticha, která tento úkon provází má svůj význam vzhledem k výše řečenému.

• Kyrie, eleison

Nepatří k úkonu kajícnosti a není jeho součástí! Jedná se spíše o předznamenání oslavného zpěvu "Sláva na výsostech Bohu" (tzv. Gloria), který bude následovat. Zvolání "Kyrie, eleison" je jakousi "starožitností v moderním bytě". Je zde užita původní řeč církve - řečtina. V Ježíšově době tímto zvoláním slavili římané vítěze, který se vracel z bitvy cestou na Kapitol, anebo císaře projíždějícího ulicemi. Křesťané, kteří ve zmrtvýchvstalém Kristu spatřovali jediného Pána a nejvyššího vítěze, převzali zvolání jako radostný výraz vítání přicházejícího Pána, Krále, Vítěze nad mocí temnot. Tímto společným zvoláním tedy zveme Ježíše do svého společenství a radostně se ujišťujeme, že On skutečně přichází.

• Chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu
  

Užívá se o nedělích a velkých svátcích (kromě doby adventní a postní). Jedná se o starodávný hymnus, písemně zaznamenaný v pol. 4. stol. Původně jej zpíval pouze biskup o Vánocích (viz. úvodní slova odkazující na zpěv andělů při Ježíšově narození). Od 11. stol. tento chvalozpěv zpíval kněz společně se shromážděným společenstvím křesťanů. Jde o modlitbu díkůvzdání, která se v první části obrací k celé Nejsv. Trojici postojem chvály. V druhé části se obracíme na Krista. Označujeme Ho v jeho božství i lidství jako jediného Pána.

• Vstupní modlitba

Začíná výzvou kněze "Modleme se!" Výzva platí celému shromáždění. Jde o vnitřní dispozici otevřít se naslouchání Bohu. Zde je prostor pro vložení vlastního úmyslu s nímž přicházím na mši sv. (za něco děkuji, prosím, chválím, nebo něco odevzdávám). Proto chvíle ticha. Po jejím skončení kněz shrne všechny tyto úmysly a jménem Krista je předkládá Otci v Duchu sv. Formulace modlitby se vždy týká společenství církve a vždy navazuje na tajemství dne (např. svátek světce), nebo charakter doby (např. postní, velikonoční, adventní), kterou právě prožíváme. Odpověď "Amen", vyjadřuje touhu - "ať se tak stane!"

BOHOSLUŽBA SLOVA

Po skončení Vstupní modlitby a odpovědi "Amen", se celé společenství posadí. Sedneme si proto, abychom si uvědomili nutnost se ztišit, soustředit, rozvažovat. Teď přichází chvíle, abychom naslouchali Slovu živého Boha - On k nám hovoří! Nejde tedy o to, že bychom chtěli naslouchat vyprávěním o nějakých minulých událostech, ale zde a nyní hovoří Bůh o nás a pro nás!
Několik poznámek: Bůh hledá kontakt s člověkem a činí ho svým partnerem v dialogu. Člověk se však vlastním rozhodnutím od Boha vzdálil, zklamal. Bůh však zůstal věrný! Celá, a to velmi dramatická, historie vyvoleného národa - Izraele, to jasným způsobem dosvědčuje. Bůh mluví k svému lidu prostřednictvím událostí i slabých lidí, které posílá, aby stále znovu připomínali tomuto národu, kde je třeba hledat pramen života. Bůh nenechal svůj lid v temnotě. Izraelský národ bývá též označován jako "národ knihy" (rozuměj Bible), protože jeho identita, jako národa jemuž se jediný, pravý, neuchopitelný a svatý Bůh - Stvořitel, dával opakovaně poznat, je neoddělitelně spojena s texty pěti Mojžíšových knih a svědectvím proroků, kteří k němu z božího pověření promlouvali. Tento národ si to stále znovu připomínal dennodenně vyznáním víry tzv. "Šéma Izrael" srv. "Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!"... (viz. Dt 6,4-9). Izraelité si velmi dobře uvědomovali, že Bůh k nim mluvil a mluví. V 6. stol. př. Kr., v době tzv. babylonského zajetí, se tento vztah k Božímu slovu ještě více upevní a prohloubí. Zde vzniká velmi hluboká touha stále znovu pronikat do obsahu Písma, která v následujících staletích vede ke vzniku synagogy, jako místa, kde se Boží slovo předčítá, kde je mu nasloucháno, kde je židovští učenci vykládají a kde je možné stále znovu "slavit" Boha promlouvajícího k svému lidu, k společenství těch, kteří mu s vírou naslouchají. Jde tedy v pravém slova smyslu o "slavnost společenství" (srv. Lk 4,16nn). Křesťanství, které vzešlo z tohoto prostředí, navazuje na tuto živou a žitou zkušenost.
Ve svém lidském čase se setkáváme s tím, který je věčný! Čas ztrácí svůj rozměr. To, co říkal Bůh izraelitům skrze proroky, říká teď nám do naší konkrétní životní situace! To, co znělo před dvěma tisíci lety v Palestině z Ježíšových úst, zní teď ke mě! Chybí-li člověku toto vědomí, potom pro něj zůstane "Slovo života" mrtvou literou a bude platit to, o čem hovoří Ježíš, když zmiňuje "neslyšící slyšící" (srv. Mt 13,13-17).

Několik podmínek k tomu, abychom mohli s užitkem prožít Bohoslužbu slova:

1. Ochota vztáhnout Boží slovo na svůj vlastní život
2. Touha po Slově živého Boha tzn. toho, který mému životu velmi dobře rozumí.
3. Otevřenost (srv. Mt 13,16-17)

Máme- li tuto vnitřní dispozici, pak k nám Boží slovo přichází a nalézá nás v určité etapě duchovního života, s konkrétními starostmi. Vždy nás chce vést k něčemu novému. Jde o vykročení a možná i překročení určitých bariér v našem přístupu k životu, a k tomu jak žijeme své vztahy. Jeho Slovo nás někdy znepokojuje, jindy povzbuzuje, někdy dodává odvahu, jindy ujišťuje o Boží lásce, očišťuje, vlévá naději. Vždy je však výzvou k našemu růstu.
Poklad Božího Slova je nám předkládán tak, abychom viděli jak je Starý zákon obsažen v zákoně Novém, a že Starý zákon je plný předobrazů, které se naplnily v osobě Ježíše Krista. Kdo čte a naslouchá Písmu a neobjeví v něm Krista - pravou moudrost, nic nepochopil! Protože Kristus je obsažen v liteře Slova. Proto o nedělích a velkých svátcích čteme tři čtení. Ve všední dny dvě čtení tzn. První čtení a Evangelium. Úryvky z Písma sv. jsou voleny tak, abychom v určitém časovém rozmezí přečetli podstatné části Bible. O nedělích se přečtou nejzávažnější části, a to během tříletého cyklu. Po třech letech se čtení znovu opakují.

Skruktura BOHOSLUŽBY SLOVA:

• První čtení

Je vždy (kromě doby velikonoční) ze Starého zákona. První čtení má svým myšlenkovým obsahem vždy vztah k evangeliu. Ukazuje Starý zákon jako předobraz (byť pochopitelně ne vždy dokonalý) zákona Nového. Pomáhá nám pochopit, jak byl Starý zákon naplněn v Kristu.

• Žalm

Nejedná se o další čtení! Žalm je modlitba, která je odpovědí na první čtení. Zpravidla se zpívá. Je příležitostí k rozvažování nad slyšeným Božím Slovem. Bůh nás oslovil a my o tomto Slově přemýšlíme a opět odpovídáme slovy Písma.

• Druhé čtení

Je tvořeno výňatky z apoštolských spisů Nového zákona (Skutky apoštolů, listy svatého apoštola Pavla nebo ostatních apoštolů, Kniha Zjevení svatého apoštola Jana). V době adventní, vánoční, postní a velikonoční je charakter čtení podřízen celkovému duchu daného období.

Pozn: Kdo chodí pravidelně v neděli na mši sv. a poslouchá Boží slovo, seznámí se za tři roky se všemi podstatnými částmi Bible. Četba prvního čtení je ve všední den rozdělena do dvou ročních cyklů. Podstatné úryvky Starého zákona a listů apoštolů tedy přečteme za dva roky a pak se čtení opakují.

• Evangelium

Tvoří vrchol Bohoslužby slova. Zde promlouvá sám Ježíš Kristus! Aby se tato skutečnost zdůraznila, přináší se při slavnostních bohoslužbách v průvodu evangeliář (kniha s texty evangelia), před ním se nesou rozžaté svíce - symbol života (světla), který vstupuje do společenství. Používá se též kadidlo, jako výraz úcty. Úctu k Božímu Slovu vyjadřujeme také svým povstáním. V křesťanské symbolice gest jde o odkaz na Ježíše, který napřimuje člověka (srv. Lk 5,25). Je to také postoj zmrtvýchvstalého Krista: "Ježíš... stanul mezi nimi" (srv. Jan 20,19). Stojící shromáždění je tedy shromážděním "vzkříšených" tzn. vítá tímto způsobem, a tímto výmluvným gestem toho, který definitivně přemohl moc temnot, aby nás uvedl do plnosti života (světla). Na slyšení evangelního úryvku se připravujeme zpěvem, nebo alelujovým veršem, který se buď zpívá, nebo recituje (v postní době se neužívá). I kněz se připravuje. Sklání se před oltářem a prosí: "Očisť mi srdce i ústa Pane, abych dobře zvěstoval Tvé evangelium". Poté následuje výzva, která nás má upozornit, že k nám hovoří sám Pán. Jeho přítomnost se chce zdůraznit zvoláním: "Pán s vámi"..."Slova svatého evangelia podle..." Následuje malý kříž, kdy se každý přítomný znamená palcem pravé ruky na čele, ústech a hrudi (srdci). Toto gesto vyjadřuje touhu nechat se Kristovým Slovem oslovit ve své mysli, svědčit o něm svými ústy, ale, a to především, nechat se jím proměnit ve svém srdci. Na výzvu kněze, nebo jáhna, který bude předčítat evangelium, odpovídáme "Sláva tobě Pane", a tak dosvědčujeme, že je to opravdu On - Pán života, kdo k nám mluví. Po přečtení úryvku políbí kněz s úctou knihu evangelia a potichu říká: "radostná Boží zvěst, ať nás osvobodí od hříchů". Nahlas se obrátí ke společenství, pozvedne "evangeliář" a zvolá: "Slyšeli jsme Slovo Boží". Všichni odpoví: "Chvála tobě Kriste!". Boží Slovo má osvobozující moc a je, jak říká Písmo "plné života a síly".

Pozn: Ve všední den se čtou evangelia nezávisle na nedělích a za jeden rok přečteme a seznámíme se, se všemi důležitými událostmi a slovy Ježíšovými.

• Homilie (promluva)

Vždy má vycházet z předčítaných textů Písma sv. Ten, kdo předsedá slavení eucharistie, má slyšené Boží slovo vysvětlit, aktualizovat, rozvést. Homilie je závazná pro neděle a slavnosti. Naproti tomu "kázání" se může týkat konkrétního, zvoleného tématu, které nemusí nutně navazovat na přečtený biblický text.

Pozn: Podobnou stavbu bohoslužby nacházíme už v židovské liturgii. Takto se modlili židé. V synagoze slyšeli Boží slovo, rozjímali nad ním zpěvem žalmu, měli chvíle ticha, kdy o něm přemýšleli a odpovídali modlitbou.

• Vyznání víry

Je krásným projevem připravenosti Boží slovo žít. Celé shromáždění povstane a přednáší je v tomto postoji. Říkáme je o nedělích a slavnostech. Vyznání víry shrnuje základní pravdy našeho vztahu k Bohu. Proto po slyšení Božího slova, které mělo probudit (oživit) naši víru, tuto svoji víru - živý a žitý vztah, vyznáváme. Nejstarší a nejkratší formule vyznání víry zní: "Ježíš je Pán!". Ale kromě vyznání víry, která nacházíme v Bibli, máme též vyznání "apoštolské", které je tvořeno 12-ti výroky víry, a při nedělní a slavnostní eucharistii zpravidla používáme tzv. vyznání "Nicejsko - Cařihradské", které bylo zformulováno v druhé polovině 4. stol. jako výsledek těchto dvou koncilů. Je to rozšířené "apoštolské" vyznání.

• Přímluvy (modlitba věřících)

Kněz tuto modlitbu, v níž shromážděné společenství prosí za vše, co lidé potřebují, pouze zahajuje a uzavírá. Tato modlitba se ani zdaleka neomezuje jen na úmysly a potřeby konkrétního společenství, proto se dbá na to, aby zde byly vždy vzpomenuty potřeby celosvětového společenství křesťanů, myslíme na tento svět a naši odpovědnost vůči němu, prosíme za ty, kteří spravují veřejné záležitosti, modlíme se za ty, kteří se nacházejí v jakékoliv nouzi, a také za místní obec. Odpověď na jednotlivé prosby (přímluvy) není nijak pevně stanovena a může se proto podle okolností měnit.

BOHOSLUŽBA EUCHARISTICKÁ

Příprava darů

• příprava oltáře:

• Svíce (symbol Světla, kterým se Kristus stal pro tento svět)
• Květiny (symbol odkazující na plnost Krásy a Života, kterým je Bůh. Aby nebyla setřena tato symbolika, není možné nahrazovat živé květiny, neživou imitací! Od květinové výzdoby se upouští v době postní.)
• Plátno
• Korporál (název z lat. corpus = tělo) za účelem zachycení případných úlomků chleba, proměněného v tělo Kristovo.
• Misál (kniha obsahující všechny potřebné texty, jichž se při slavení eucharistie užívá)
• Kalich

Pozn: Vzhledem k tomu, že v centru pozornosti této části eucharistie bude dění, jež se odehrává na obětním stole (oltáři - symbolu Krista a jeho bezpodmínečné vydanosti), je na místě, aby tento symbol hovořil "sám za sebe" tzn. vyjma výše uvedených předmětů a symbolů, nemá zde být nic dalšího.

• přinášení darů:

K oltáři je přinášen nekvašený chléb (pšeničná mouka s vodou) a víno, které je přirozené tzn. bez příměsí. Celé společenství je v této chvíli zváno, aby v duchovní rovině doprovázelo tento okamžik postojem vděčnosti (Všechno, co máme a co jsme, patří Bohu. Bohatství země, všechno živé je jeho dar.) Z této vděčnosti pak pramení odpovědnost. Kristus použil dva nejprostší symboly, které jsou každodenní součástí výživy chudých lidí - chleba a víno. Jsou to plody země, je to výsledek lidské práce. Tyto dvě skutečnosti si zasluhují naši úctu a vděčnost. Víno a chléb se stávají symbolem všeho co eucharistické shromáždění přináší jako dar Bohu. Co duchovně obětuje, aby bylo následně proměněno. Chléb je symbolem veškeré lidské práce. S těmito dary můžeme Bohu odevzdat svou námahu, všechno to, o co se snažíme v rovině intelektuální i manuální. Kristus, kterému toto vše odevzdáváme, naši námahu přijímá a dává jí věčnou hodnotu, je-li výrazem naší připravenosti milovat (srv. "Práce bez lásky nemá smysl. Bůh nepotřebuje naši práci!" - Matka Tereza z Kal.). Víno může být symbolem všeho, co na člověka doléhá v rovině utrpení. Jde o to, položit na oltář nejen utrpení své, ale také bídu současného světa, aby to vše mohl Kristus použít pro naši spásu. Nezbytnou vnitřní dispozicí, která má z naší strany provázet tento okamžik, je postoj usmíření (srv. Mt 5,23-24). Součástí přinášení darů může být též sbírka, která je výrazem sounáležitosti, podílet se také tímto způsobem na potřebách místního společenství, nebo těch, kteří pomoc potřebují.

• předkládání chleba a vína

Po příchodu k oltáři se kněz modlí: "Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce a stane se nám chlebem věčného života", a drží v rukou přinesený chléb. Poté do kalicha s vínem vpustí malé množství vody a říká: "Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím Věčného Slova, spojeného s naším lidstvím". Vrátí se k oltáři a držíce v rukou kalich pronáší modlitbu: "Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme. Je to plod révy a plod lidské práce a stane se nám nápojem duchovním".
Je dobré si uvědomit, že tím základním a podstatným postojem z naší strany, je otevřenost vůči tomu, co nám Bůh nabízí jako dar! Proto se kněz před oltářem potichu modlí: "S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme Bože, abys nás přijal. Ať se dnes před Tebou staneme obětí, která se ti zalíbí".

• mytí rukou

Jde o výraz naší touhy po vnitřní čistotě. Kněz i ostatní si v této chvíli uvědomují, že nemají privilegium "bezhříšnosti". Blížíme se k tajemství LÁSKY a jsme si vědomi, jak málo jsme "hodni" dotýkat se Krista. Proto kněz říká: "Smyj ze mne Bože mou nepravost a očisť mne od mého hříchu". Je to Kristus, kdo má tuto moc, nikoliv my sami! Neotvíráme-li svůj život lásce tj. Bohu, pak ztrácí opodstatnění i naše odpověď, která zazní na následující výzvu: "Modlete se, aby Bůh přijal oběť své církve" - "Ať ji přijme ke své slávě a k spáse světa!"

• modlitba nad dary

Tato modlitba uzavírá "přípravu darů" a současně připomíná, že chléb spolu s vínem byl vyňat z profáního užívání. Často vyjadřuje její formulace radost nad podivuhodnou proměnou, které můžeme být účastni. Dary Stvořitele - to, co jsme od Boha dostali mu přinášíme, On to vše přijímá a nakonec nás ještě mnohonásobně více obdarovává.

Eucharistická modlitba

V této chvíli je dobré znovu připomenout, že podobně jako první část slavení eucharistie tzv. Bohoslužba slova sahá svými kořeny do synagogálního modlitebního shromáždění, které bylo vždy chápáno jako "slavnost společenství", ne jinak je tomu také v případě Bohoslužby eucharistické, která vyrůstá z židovské "rodinné slavnosti" slavené o Velikonocích. V této části mše sv. jde tedy o velmi důvěrnou, řekli bychom přímo nejintimnější rovinu vyjádření vztahu Boha vůči nám a našeho vztahu vzhledem k Němu.
Celá eucharistická modlitba se svou formulací obrací k Bohu Otci, skrze Ježíše Krista v Duchu sv. Je určena k tomu, aby byla přednášena nahlas a srozumitelně. Slovo "kánon", užívané pro eucharistickou modlitbu odkazuje na pevně danou strukturu, která nemůže být libovolně měněna. Každá eucharistická modlitba obsahuje tyto části:

• preface (chvalozpěv)

Začíná krátkým vstupním dialogem mezi knězem a shromážděným společenstvím. Výzva "Pán s Vámi" a odpověď "I s tebou", nás upozorňují, že Pán je nesmírně blízko! Další výzva "Vzhůru srdce" a odpověď "Máme je u Pána" jasně hovoří o tom, že do této části slavení eucharistie nemáme vstoupit chladným rozumem, ale tím nejhlubším, čím se jako lidské bytosti podobáme svému stvořiteli (srv. pojem "srdce" v biblické řeči nikdy neznamená pouhý odkaz na sídlo našich emocí a citů, ale též na rovinu naší racionality a schopnosti svobodné volby). Poté je celé shromáždění vyzváno k postoji chvály a díků. Po této výzvě a uvědomění si Pánovy blízkosti začíná vlastní chvalozpěv.
Text preface vyjadřuje vděčnost Spasiteli za všechno velké, co vykonal pro naši spásu a na čem my sami máme účast. Formulace chvalozpěvu přihlíží k charakteru a okolnostem doby v níž je eucharistie slavena (např. konkrétní svátek, advent, půst atp.).

• Svatý, svatý, svatý...

Tento zpěv, nebo též prosté volání vždy zakončuje předchozí chvalozpěv. Jde o volání, kterému naslouchal prorok Izaiáš v nebi (srv. Iz 6,3). Pro nás je to příležitost, abychom si uvědomili, že to čeho jsme účastni není záležitostí pouze pozemskou, ale má rozměr daleko hlubší. Poté voláme: "Požehnaný jenž přichází ve jménu Páně - Hosana na Výsostech!". Slovo "Hosana" pochází z hebr. a znamená prosbu "Zachraň nás, uzdrav nás, spas nás!". Židé si tento výraz spojovali s okamžikem, kdy přichází toužebně očekávaný Mesiáš (srv. Žl 118, 24-26). Zmínka v textu Matoušova evangelia odkazující na vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma před Velikonocemi, toto pojetí jasně dokládá (srv. Mt 21,9).

• prosba nad dary (vzývání Ducha sv.)

Smlouva, kterou Bůh uzavřel na Sinaji (srv. Ex 19), se naplňuje v Nové smlouvě - jak to předpověděl prorok Ezechiel (srv. Ez 36,27; Ez 37,26) a Jeremiáš (srv. Jer 31,31) - tím, že do našich srdcí vstupuje Duch svatý.
Kněz to připomíná následujícími slovy: "A abychom už nežili sami sobě, a žili pro něho, tvého Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného, poslal jako svůj první dar těm, kdo uvěřili, tvého svatého Ducha; a ten dále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje." (srv. text 4. eucharistické modlitby).

Proto kněz, který předsedá slavení eucharistie dvakrát prosí Boha Otce o seslání Ducha sv.:

1. bezprostředně před proměňováním darů, kdy v očekávání této skutečnosti Boha vzývá: "Proto tě, Otče, prosíme: ať svatý Duch posvětí také tyto dary." A když vztahuje ruce nad chléb a víno, pokračuje: "Aby se staly tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista, neboť skrze tělo a krev tvého Syna obnovujeme s tebou věčnou smlouvu a konáme veliké tajemství, které nám odkázal."
2. po proměňování, kdy kněz, v očekávání přijímání Krista v daru eucharistie, svolává Ducha svatého na tělo Kristovo, tvořené společenstvím pokřtěných - církví. 2.eucharistická modlitba to vyjadřuje formulací: "Ať nás všechny, kdo máme účast na těle a krvi Kristově, shromáždí a sjednotí Duch svatý." Kněz zkrátka prosí, aby se i tělo církve, tvořené slabými a chybujícími lidmi, stalo tělem Kristovým. To také učil svatý Augustin nově pokřtěné ve městě Hippo (srv. Kázání 272): "Přijměte to, co jste. Staňte se tím, co přijímáte: tělem Kristovým!"

• slova proměňování

Jsou vrcholem každé eucharistické modlitby, a také celého slavení eucharistie. V Novém zákoně je nacházíme na čtyřech místech (srv. Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,15-20; 1 Kor 11,23-26).
Kněz v této chvíli jedná jménem a mocí Kristovou. To, co Kristus říká skrze kněze, se v téže chvíli také uskutečňuje. "Toto je moje tělo!""Toto je má krev !" Od okamžiku proměňování je hostie (eucharistický chléb) a Kristova krev "závojem" aktuálně přítomného a vtěleného Boha. V odkaze na Ježíšova slova pronesená při Poslední večeři, kterou slavil se svými přáteli, krátce před svou smrtí, nejde pouze o připomínku historicky jedinečné a neopakovatelné události, ale o aktuální znovu zpřítomnění (teď a tady!) Krista, který je zde tajemným způsobem přítomen. Skrze postoj víry v Pánem pronesená slova (srv. Mt 28,20b), můžeme zakoušet, rozmlouvat a dotýkat se téhož Boha - Ježíše Krista, který před dvěma tisíci lety přišel na tento svět, byl nám podobný ve všem (srv. Fil 2,6-11), žil a zemřel na kříži a třetího dne vstal z mrtvých, aby definitivně přemohl jakoukoliv temnotu. Tento ústřední okamžik slavení mše sv. (První kdo použil toto slovo pro označení slavení eucharistie byl sv. Ambrož - 4.stol. Učinil to v odkaze na lat. slova "missa est", což znamená "poslání a pobídku k vydávání svědectví o tom, co člověk přijal a zakusil!") lze v pravém slova smyslu označit za klíč k pochopení toho, k čemu jsme jako křesťané tj. Kristovi následovníci povoláni. Stále znovu se učit vrůstat do hloubky a významu toho, co znamená skutečně milovat tzn. dát (vydat) sám sebe!
Kněz poté co pronesl slova proměňování, pozvedá nejdříve Kristovo tělo a následně kalich s Kristovou krví tak, aby všichni dobře viděli. To je důležité, protože přítomný Kristus je tím, kdo na nás hledí s láskou nekonečně přesahující naše pochopení. Jsme tedy zváni k tomu, abychom opětovali a přijali pohled milujícího Boha, jako ti, kteří jsou teď a tady, bezpodmínečně přijímáni v naší jedinečnosti a neopakovatelnosti. Jde o prostý pohled milujícího a milovaného.

• tajemství víry

Poté, co kněz na znamení úcty před Kristovou přítomností dvakrát poklekl, obrací se ke shromáždění výzvou: "Tajemství víry" a všichni společně odpovídají jednou ze tří užívaných variant, z nichž každá vyjadřuje postoj, vyrůstající z toho, čeho jsme před několika okamžiky byli svědky. Např.: "Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste".

• prosby

Eucharistická modlitba dále pokračuje prosbami:
- za společenství církve putující
Pamatujeme na všechny, kteří byli povoláni ke službě v křesťanském společenství. Papeže, biskupy, kněze, na všechny shromážděné, ale také na ty, kdo Boha hledají s upřímným srdcem.
- zaměřené k církvi oslavené
Obracíme se na prvém místě k Matce boží, jako té, která ve svém životě nepřekonatelným způsobem uskutečnila Kristovu výzvu: "Následujte mne" (srv. Mt 16,24; Mk 8,34; Lk
9,23), k apoštolům, svatým a všem, kteří dosáhli cíle svého života a zakoušejí tak plnost láskyplné komunikace, které se i my, protože jsme na cestě ke stejnému cíli, s důvěrou dovoláváme podobně, jako se v rodině dovoláváme pomoci těch, kteří jsou starší a moudřejší.
- za ty, kteří nás předešli do věčnosti

• závěrečné díkůvzdání

Slova, která celou eucharistickou modlitbu uzavírají, nám mají připomenout, že jsme až do této chvíle stále hovořili a obraceli se k Bohu Otci. Ne k Ježíši Kristu. Obraceli jsme se na Boha Otce a to, skrze Krista. Celé shromáždění spolu s knězem stojí před Bohem Otcem v Kristu. Jenom tak se můžeme postavit před svatého Boha. Kristus stojí s námi a před námi. Bůh Otec nás vidí v Kristu. Proto slova, která toto vše vyjadřují zní:
"Skrze něho a s ním a v něm je tvoje čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků".
Toto zvolání je zakončeno slovem "Amen" tzn. "Ať se tak stane!" Podle jasnosti s jakou toto "Amen" zazní, lze usuzovat, jak to či ono shromážděné společenství chápe či naopak nechápe, co se děje. Když víme před kým stojíme, a kdo zde stojí s námi, pak může ono stvrzující "Amen" přímo zahřmít, protože je výrazem radosti!

Pozn.: Ve své pevně dané, ritualizované formě jsou eucharistické modlitby rozmanité. V naší západní, latinské liturgii se dělí podle dvou hlavních hledisek:
Na jedné straně máme první eucharistickou modlitbu, zvanou také starý "kánon" či "římský kánon". Je to starodávná modlitba spjatá se syrskou liturgií, jež má svůj počátek v prvotní jeruzalémské a damašské církvi. Odtud byla do římské církve přenesena a stala se tak její oficiální modlitbou - odtud také její název "římský kánon", který jí už natrvalo zůstal.
Na druhé straně zde existují druhá, třetí a čtvrtá eucharistická modlitba, které byly znovu sestaveny a vstoupily v platnost až po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965). Tyto tři modlitby vycházejí ze zdařilé řecké předlohy. Druhá modlitba se nám dochovala v Apoštolské tradici Hippolyta Římského (počátek 3. stol.); třetí a čtvrtá modlitba v Apoštolských konstitucích (konec 5. stol.).
Více než deset let se u nás používají také tři eucharistické modlitby sestavené pro mše s dětmi, dvě eucharistické modlitby "O smíření" a další čtyři, určené pro mše za různé potřeby.

Přijímání

• Otče náš

Touto modlitbou vstupujeme do závěrečné části slavení eucharistie. Je to modlitba, kterou naučil Ježíš své přátele. Snad je na místě připomenout, že český překlad úvodního oslovení "Otče", neodpovídá důvěrnému oslovení, které použil Kristus. Jím užitý termín "Abba", by daleko lépe a přesněji vystihl český výraz "Tatínku". Důvod proč se právě touto modlitbou připravujeme na přijetí eucharistie, je prostý. Ve chvíli sv. přijímání nejde pouze o osobní a hluboce intimní setkání s Kristem, ale jde zároveň o chvíli, kdy máme možnost si nejen uvědomit, ale též prožít sounáležitost se všemi křesťany, dětmi jednoho Otce - tatínka. Modlitba samotného Ježíše Krista se v tomto okamžiku stává modlitbou všech Božích dětí.

• prosba o vnitřní svobodu

Po modlitbě "Otče náš", kterou se modlí, nebo zpívá celé shromáždění se kněz sám nahlas modlí: "Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista."

Počátky této modlitby sahají v její dnešní formulaci až do 5. stol. Způsobem, který byl v křesťanském starověku obvyklým rozvíjí a rozvádí do šíře (v řečtině se tomu říkalo "embolismus") poslední prosbu Ježíšovy modlitby: "Zbav nás od zlého." Modlitba vznikla v římské církvi v době, kdy byla sužována vpády barbarů. Je to tedy naléhavá prosebná modlitba pro dobu zkoušek, a chvíle, kdy je zapotřebí vzdorovat jakémukoliv zlu.

Závěrečná slova této modlitby hovoří o naději na setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Tato naděje se zakládá na vzkříšení z mrtvých, jehož se nám v Kristu dostává (srv. 1Kor 15,14).

Po této modlitbě pokračuje celé shromáždění zvoláním: "Neboť tvé je království i moc i sláva navěky." Toto oslavné zvolání, nebo zpěv se v Písmu sv. nachází ve Zjevení sv. apoštola Jana jako výraz radosti v souvislosti s definitivním vítězstvím Krista zmrtvýchvstalého (srv. Zj 1,6; 5,13; 7,12; 19,1)

• prosba o pokoj

V této modlitbě, kterou se opět modlí sám kněz, je učiněn odkaz na pokoj, který dává zmrtvýchvstalý Kristus svým učedníkům (např. srv. Jan 20,19; 20,21; 20,26), a kterým tento svět nedisponuje. Prosba za jednotu církve, která je též součástí této modlitby je v této chvíli, kdy se chystáme mít účast na těle Kristově, na jednom chlebě a jednom kalichu, přirozeným výrazem toho, k čemu jsme všichni jako křesťané povoláni - být jedno s Kristem!

Shromáždění odpovídá zvoláním "Amen" (ať se tak stane).

• pozdravení pokoje

Kněz říká celému shromáždění: "Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi", a po odpovědi "I s tebou", vyzve všechny přítomné: "Pozdravte se pozdravením pokoje."

Toto gesto (podání ruky, nebo objetí) je velmi starobylé a plné významů. Nejde o výraz lidí, kteří jsou rádi, že se zase shledali, lidí, kteří si gratulují, nebo si téměř plácají po zádech se slovy: "To jsme šťastni, že jsme zase spolu!" Nesdílíme také pokoj, o kterém bychom si mysleli, že je výsledkem našeho úsilí. Toho nejsme schopni! Tento pozdrav nám připomíná, že jde o pokoj, který dává, a může dát jedině Kristus, a my jsme těmi, kdo na něm mají mít účast. Tento pokoj dostáváme jako velký a vzácný dar, který nás proměňuje a dovoluje nám - i přes naše různice a neshody, i s nimi - přijmout sebe navzájem.

• Beránku Boží a lámání chleba

"Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!" To jsou slova Jana Křtitele, když uviděl Ježíše (srv. Jan 1,29.36). Ve spojení s myšlenkou na "zabitého beránka" ze Zjevení Janova tak vznikl zpěv "Beránku Boží", který od konce 7. století provází chvíli, kdy kněz láme na oltáři eucharistický chléb. Běžně tuto krátkou modlitbu recituje shromážděné společenství věřících třikrát, je-li však zapotřebí, může se opakovat tak dlouho, dokud lámání chleba neskončilo. Slova "Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi" odkazují na velikonočního beránka (srv. Ex 12kap.), jehož krví se potíraly veřeje dveří a který byl znamením k vyjítí z otroctví do zaslíbené země. Jako zabitý velikonoční beránek se tento význam přenáší na Krista (srv. 1Kor 5,7). Ve Zjevení Janově se mluví třicetkrát o beránkovi, který byl zabit a sedí na trůnu ve slávě (srv. Zj 21,23).

Ve všech novozákonních líčeních poslední večeře, kterou slavil Ježíš se svými učedníky se poukazuje na gesto lámání chleba Kristem. Nešlo pouze o praktickou potřebu rozdělení na více kousků, ale o hluboký symbol Kristovy vydanosti, která se v plnosti uskutečnila na kříži.

Jde tedy o vhodnou příležitost uvědomit si, nakolik jsme my sami připraveni "lámat" svůj život v tomto slova smyslu (srv. Řím 12,1).

• pozvednutí eucharistie

Kněz pozvedne eucharistii tak, aby na ni všichni viděli a říká: "Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově". Jde o nepatrně upravené zvolání Ježíšova předchůdce Jana Křtitele (srv. Jan 1,29). Pak pronáší kněz společně s věřícími pokorné a důvěřující slovo setníka z Kafarnaa: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena." (srv. Mt 8,8). Slova "Blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově", jsou odkazem na biblická slova (srv. Zj 19,19).

• přijímání eucharistie

Ve chvíli, kdy kněz přijímá tělo a krev Ježíše Krista, se může (dle daných okolností) začít zpívat zpěv, který doprovází tuto velmi intimní chvíli celého slavení eucharistie. V okamžiku, kdy kněz přijímá, říká potichu: "Tělo Kristovo ať mě zachová k životu věčnému. Krev Kristova ať mě zachová k životu věčnému". Poté co kněz přijal, jde podávat eucharistii, případně krev Páně, shromáždění věřících. Každému z nich ukáže trochu pozdvihnutou hostii a řekne: "Tělo Kristovo". Přijímající odpoví: "Amen". Přijme na místě tělo Páně a odchází na své místo.

V tomto místě je důležité zdůraznit, že jak v proměněném chlebu, tak v proměněném vínu - krvi Kristově, je přítomen celý a nerozdělený Kristus. Z praktických důvodů se tedy, při větším počtu shromážděných podává pouze eucharistie tj. tělo Páně. Umožňuje - li to situace (menší společenství, nebo významné slavnosti např. velikonoční vigilie - Slavnost Kristova zmrtvýchvstání atp.) je vhodné podávat také krev Páně. To se děje tím způsobem, že podávající drží v ruce kalich a řekne: "Krev Kristova". Přijímající odpoví: "Amen", uchopí kalich, na místě se napije a odchází na své místo. Jistým kompromisním, a zároveň prakticky schůdným řešením je tzv. podávání namáčením, kdy kněz namočí eucharistii do Kristovy krve, mírně ji pozdvihne a řekne: "Tělo Kristovo a Krev Kristova". Přijímající řekne: "Amen" a poté, co přijme, odchází na své místo. Při tomto způsobu podávání těla a krve Kristovy je z pochopitelných důvodů možné přijímat pouze do úst, což je zvyk, který se rozšířil až ve středověku. Podává - li se pouze Kristovo tělo, nebo Kristovo tělo a krev odděleně, je ponecháno na zvážení každého přijímajícího, zda - li se rozhodne přijímat do úst, nebo tím, že pozvedne ruku, jak to odpovídá postoji, který krásně popisuje ve 4.stol. Cyril Jeruzalémský (Mystagogické katecheze V,21): "Učiň levou rukou trůn pravé tak, že bude moci přijmout Krále, a když jsi vyhloubil dlaň pravé ruky tak, aby přijala tělo Kristovo, řekni: Amen". V takovém případě položí podávající eucharistii na dlaň toho, kdo Krista přijímá.

Věřící nikdy nepřijímají sami, "neberou" si eucharistii, nemohou "si ji podat" sami sobě. Dostávají ji od Krista, kterého kněz v této chvíli zastupuje.

Velké díkůčinění (neboť tím je v překladu eucharistie) přechází nyní do meditativního usebrání a zvnitřnění. Každý člověk touží potom, aby byl milován, aby byl přijat ve své jedinečnosti. Každý z nás zároveň pociťuje ve svém srdci, v hlubině své duše jakousi vnitřní samotu. Toužíme po někom, kdo tuto samotu naplní. Zároveň však dříve, nebo později uděláme zkušenost, že toho není schopen žádný člověk. I v nejhlubším přátelství a nejkrásnějším manželství, v tom nejhlubším místě svého srdce zůstává člověk sám. Člověk nese ve své hlubině tuto nenaplněnost, aby nepřestal toužit po Bohu. Tuto samotu totiž může naplnit jedině On (srv. výrok sv. Augustina: "Nepokojné je srdce člověka, dokud nespočine v Bohu). Skrze eucharistický chléb Ježíš jako Bůh vstupuje do této naší samoty. Naše touha po Bohu je nejlepší přípravou na setkání s živým Bohem. Touha, jak říká už zmíněný sv. Augustin, rozšiřuje srdce. Je-li člověk, který Krista přijímá ve své touze otevřen tomu, kdo přichází, pak zde roste láska připravená k činu. Touha nespočívá pouze v citu, spíše ve vůli. V odhodlanosti, v rozhodnutí varovat se všeho, co nás svazuje a činí vnitřně nesvobodnými, co nám brání, abychom byli sami sebou. Intimitu této chvíle velmi přesně vystihuje apoštol Pavel ve svém listě adresovaném korintským křesťanům (srv. 1Kor 6,16 - 17).

• chvíle ticha

Poté, co dozněl zpěv doprovázející sv.přijímání, následuje chvíle ticha. Jde o prostor k osobnímu usebrání a rozhovoru s Kristem.

• modlitba po přijímání

Kněz povstane a na jím vyslovenou výzvu: "Modleme se!", vstane celé shromáždění. Následuje modlitba, která uzavírá celé slavení mše sv. Po skončení této modlitby mohou následovat potřebná oznámení, která se týkají shromážděného společenství.

• závěrečné požehnání

Kněz žehná všechny přítomné ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha sv. a propouští je slovy: "Jděte ve jménu Páně" lidé odpoví: "Bohu díky". Kněz políbí, stejně jako na začátku slavení eucharistie, oltář a spolu s přisluhujícími odchází.

Pozn: Český překlad "Jděte ve jménu Páně" poněkud stírá hlubší význam originálního textu, který vyjadřuje výzvu: "Jděte, jste posláni!" tzn. Žijte a vydávejte svým životem svědectví o Kristu zmrtvýchvstalém! Uvádějte do všedního života velikost tajemství, které jste mohli slavit!