verze pro tisk

...Mistr řekl: Víš, co znamená slovo sebepoznání? Nejsem si tím jist - odpověděl mladý muž. Mistr pokračoval: Nemohu ti odhalit, co to znamená, protože se to musíš naučit sám. Protože jsem ale stařec, tak tě alespoň mohu naučit, jak se to dělá. Až vyjdeš z cely, najdeš si vhodný kámen a doneseš si ho před vchod do své cely. Tam jej postavíš, sedneš si k němu a budeš se ptát: Kameni, pověz mi, kdo jsem? Odpověz, kameni, kdo jsem?

Muž se podivil, co od něj stařec žádá, má si povídat s nějakým kamenem. Stařec ještě řekl. Ptej se toho kamene, nezapomeň tu otázku - Kameni, kdo jsem? Bedlivě poslouchej, protože kameny mluví. ...A přijď za mnou, kdykoli budeš chtít.
Muž odešel a rozhlédl se kolem sebe. Kamenů bylo všude dost. Poušť je pokrytá kameny. Bylo tam nesčetné množství kamenů všech velikostí, oblázky, balvany rozpraskané horkem, velké balvany vzdorující věkům. Muž si vyhlédl kámen, který se mu líbil, ani velký, ani malý, trochu nepravidelného tvaru a bez ostrých hran. Sklonil se k němu, a námahou jej uvolnil z půdy a zdvihl ze země. Cestou domů, svíral kámen a opakoval si: Proč mi přikazuje, abych mluvil s kamenem?

Nyní si každý vyberte jeden kámen, z těch které tady leží na zemi... Dejte mu jméno, jak by se jmenoval podle některé dnešní události, kterou jste prožili. Představte si tu událost, nazvěte ji. Dejte jí jméno... Ten kámen je ta událost. Ta událost vám chce sdělit své tajemství, kámen chce promluvit a říct vám pravdu o vás. Až toto vykonáte půjdeme dál...

Za několik dní se vrátil k mistrovi. Řekni mi co jsi dělal? Uvítal jej mistr. Dělal jsem přesně to co jsi mi přikázal. Postavil jsem si kámen před celu, posadil se na zem, pozorně sledoval a ptal se: Kameni, kdo jsem? Každý den jsem před ním proseděl několik hodin. Zmokl jsem, protože pršelo, ale nepřestal jsem se ptát. Čekal jsem, ale kámen nepromluvil.
A napadla tě nějaká myšlenka? Kdyby jedna! Tisíce myšlenek, bzučely mi hlavou jako hejno much. Měl jsem spoustu pocitů a nekonečně mnoho pochyb. Také jsem mluvil sám se sebou..
Pověz mi, o čem jsi k sobě mluvil?
Nerad mluvím sám se sebou. Říkal jsem si to jen v duchu. Rozumím, co sis říkal.

Díval jsem se na kámen. Připadal jsem si pokořený a ptal jsem se sám sebe, proč ten kámen nemluví. Opakoval jsem mu tu otázku, ale kámen mlčel. A stala se zvláštní věc, začal jsem k sobě mluvit já sám. Ptal jsem se sám sebe, kdo jsem a proč jsem tady. Proč mluvím k nějakému kameni. Napadlo mě, že jsi starý a přišel jsi o rozum. Starci, kteří dlouho žijí na poušti nakonec zhloupnou. Postupně ztrácejí rozum...
To byly všechny tvé myšlenky? Ale kdepak... Přiznávám, že jsem měl vztek, zlobil jsem se na tebe, nemyslel jsem si o tobě nic pěkného. Ale příčinou, byl ten kámen, který ne a ne odpovědět. V hněvu mě napadala spousta věcí. Udělal jsem dobře, že jsem šel za tebou? Třeba je to holý nesmysl, je to moje cesta??? Muž se odmlčel, mistr řekl: jen pokračuj...
Viděl jsem, že si nejsem jist, že mám pochybnosti. Pochyboval jsem o sobě i o Bohu. Ptal jsem se jestli Bůh vůbec existuje. A nedokázal jsem si odpovědět. Potom jsem se podíval do svého srdce, našel jsem v něm jen pochyby a tmu. Chtěl jsem si připomenout krásné události ze svého života, a vše jakoby vybledlo. Dostal jsem strach. Strach, že jsem slabý, cítím se sám, nejistý, vracejí se mi myšlenky na hříchy, kterých jsem se dopustil. Ničemu nerozumím, jsem zmatený. A to kvůli kameni, který nepromluvil.

Ten kámen promluvil, řekl stařec. Mlčení kamene, tě postavilo před balvan, který leží v tvém srdci, ukázalo ti, kdo jsi a co máš dělat. Máš nejistotu a pochybnosti a strach a proto nemáš víru. Jsi v temnotách a proto nemáš světlo. Dá se to shrnout slovy: nejsi, nemáš, nevěříš:
To znamená sebepoznání. Nyní se znáš trochu lépe, dokonce začínáš poznávat pravdu o sobě samém. Nejsi nic, v nic nevěříš, a nic nemáš. Jsi prázdný džbán. Jsi méně než velbloudí trus.

...Mistr dodal: Ale Bůh si tě zamiloval, ty suchý velbloudí truse. Proto nezoufej, nahoře na nebi i zde na zemi je někdo, kdo tě miluje. Kámen ti sdělil tajemství. Teď po tři dny se kameni vždy ráno a večer pokloníš a řekneš: žehnám ti kameni, protože jsi mi řekl pravdu. Čtvrtého dne kámen zahodíš, aby se pro tebe nestal modlou.
Velbloudí trus je dobré hnojivo. Je známo, že z pohnojené země se rodí dobré plody. Hnojivem duše je pokora - Pravda. Pokora znamená opravdové sebepoznání neboli poznání své vlastní skutečnosti a situace.

 

To není příjemná zpráva. Toto znejistění se dotýká našeho hlubokého já. V tom našem procesu růstu je to zpráva, která má velmi vzácné a důležité místo.
Jakoby Bůh nejprve potřeboval provést nás tímto procesem, znejistit naše "bezpečnostní systémy!, kterými se chráníme. Bůh nám je nabourává, aby nám mohl sdělit a předat nekonečnou a nezaslouženou důležitost, která není závislá na tom co mám před jménem nebo za jménem. Co jsem vykonal, postavil, zboural nebo jak ještě změním svět. Není nic důležitějšího a podstatnějšího a zároveň nejtěžšího než změnit sám sebe.

Jan od Kříže říká na začátek: k tomu aby člověk dosáhl svobody a nebyl doslova zacyklen ve svých obranných mechanismech, musí se naučit říkat "Ne".
Nepotřebuji to, potřebuji Tebe. Nepotřebuji to, ne proto, že je to špatné, ale proto, že je špatné, když se to stane středem mého života. Jan tomu říká "popření", osvobodit se tím, že říkám Ne. Není to popření věcí, vztahů, osob, ale popření závislosti na nich. Tím se uvolňuje prostor pro skutečné sdělení. Jak máme něčeho "plno", těžko se tam něco podstatného dostane.
Někdy je to možno přirovnat k "hladovění". Nechtít zaplnit prázdný prostor novými věcmi, to umožní objevit to, co je skutečně nové. Nové víno do nových měchů. Ty staré to nové neustojí. Prázdnota láká Boží plnost... "Abys došel k tomu, co nevíš, musíš jít cestou, kde nevíš"...

Nemůžeme zůstat neustálými turisty, zajatci svých vlastních potřeb. Je otázkou, jestli známe svou vlastní hodnotu a do čeho nebo do koho ji vkládáme. Jestliže známe své požehnání, svou důstojnost, na čem stojí, v čem spočívá, dokážeme snadněji snášet těžkosti života. Jestliže víš, že tvé jméno je zapsáno v Božím seznamu, můžeš se povznést nad podrážděnost uvnitř diářových seznamů. Jestliže jsme připoutáni k ústřednímu bodu, můžeme se vzdálit a přesto se neztratit. Potřebujeme ten pevný bod v tom vířícím se světě obrazů a pocitů. Když víš, že jsi milovaným synem Otce...

Jinak si budeme muset vytvářet vlastní seznamy, které budou dokládat naši důležitost. A běda nám, když je někde ztratíme. Známe velikost svého jména. Buďto nám jej někdo vytvoří, nebo jej budeme muset vytvářet sami vlastními silami. To vůbec neznamená, že si v klidu sedneme a nic nebudeme dělat, o nic se nebudeme starat, však on to někdo zařídí. Naopak křesťan je člověkem velké aktivity. Ale buď je moje důstojnost podílem na Boží důstojnosti, nebo o ní budu muset neustále soupeřit a o své místo pod sluncem bojovat. Když nemáš žádnou základní důležitost, musíš se neustále snažit sám sebe oceňovat a ukazovat na svůj význam. Mít tuto svou neotřesitelnou zkušenost důstojnosti, znamená neztratit se v křehkostech. Bůh nás zachraňuje před námi samotnými, před naší zraněností. Tvoje důležitost je zakotvena v něm. Bůh si tě vyryl do své dlaně, říká Izaiáš v 49. kapitole. A prorok Jeremiáš nás přesvědčuje, že uprostřed toho nejtěžšího co se může v životě odehrát Bůh na nás pamatuje. On netrpí demencí, sklerózou nebo tím, že by snad mu snad vypadlo něco z paměti. Co to pro nás znamená, když nám někdo sdělí, že na nás myslí? Co v nás způsobí těch několik slov řečených na naší adresu? A co teprve, když nám tu zprávu posílá Otec? On Bůh - Otec říká, jsem tady pro vás, s vámi. Jsem ten, kdo účinně zasahuje na cestách našich dějin. Je to aktivní, tvořivé a přetvářející zasahování Boha do mé osobní historie. To je Boží jméno, to je to, co znamená, když řekneme, že Bůh na nás pamatuje, že naše jména jsou zapsána v nebi. Na tom stojí a z tohoto prýští naše důstojnost a naše důležitost. Tak si toho užijme. Je to naše. Naberme si toho "z plných plic", abychom za tím stáli, celým svým životem.

zpět na texty