verze
pro tisk
Rituál, ve kterém, ať ti muži, kteří jsou ve vnitřním kruhu,
tak také vy ostatní v tom vnějším kruhu, budete moci v symbolické
rovině na vlastním těle prožít toto: Co to je přijímat, co to
je dávat. Co znamená vládnout a co adorovat vládce. Co může znamenat
žehnat, dívat se zpátky, zemřít a znovu povstat. Je to drama našeho
života. Postupně se budete pohybovat po jednotlivých pozicích.
Je to cesta od narození, k vzestupu, vrcholu, zranění a neúspěchu,
otcovství a také smrti. Také, že uprostřed stojí ten, který rozlomil
všechna pouta, rozrazil brány smrti a táhne nás k životu. Ztišme
se a začněme...
...
Děkuji vám! To co bych dnes postavil jako ústřední téma, nebo
lépe ústřední slovo je SKRZ. Vidíme, že to nemůžeme obejít, nějak
to okecat nebo to přeskočit. To je cesta, na které strháváme masky,
naše různé představy, které máme o sobě, o Bohu. To se uskutečňuje
skrze zkoušku, bolest, kříž. S tím je spojená otázka, jak s tím
nakládáme. Většinou toto vše rádi exportujeme na druhé (a to často
velmi zdárně). Vždy máme po ruce nějaké projekční plátno, kam
tu bolest hodit (komunisté, islám, židé, homosexuálové, ženy...).
Jsou to často moje negace, můj strach, můj problém. Nastolujeme
mechanismus obětních beránků - to konec konců docela dobře sjednocuje
stádo. Učiníme všechno možné, jen abychom se vyhnuli tomu: Já,
Teď, Tady. Je to objetí vlastního stínu. A je to velká moudrost
u toho vydržet, u toho, co nás transformuje a očišťuje. Je to
o sjednocování životních paradoxů a dotýkání se tajemství. Dává
nám to možnost čerpat z Boží studny.
Ta místa zranění, jsou místa největšího daru. Ve všem je prasklina
a tudy se dostává dovnitř světlo. To je rána, která nám dovoluje
projít skrz. A z nějakého důvodu musí být sdělení napsáno na našem
těle, abychom to nikdy nezapomněli.
Nejde o nějakou soutěž, jde o to získat vnitřní vzorec pro celoživotní
růst. Jinak budeme všechny své bolesti a nezdary házet na druhé,
nebudeme se učit jak je proměňovat, a tak budeme nuceni vyrábět
i způsob jak z toho ven, jinými slovy, budeme muset nějak vyrobit
i vzkříšení. Protože nebudeme schopni nést temnotu. Ale temnota
je dobrým učitelem. A dojít ke vzkříšení znamená projít křížem.
Proto stojí kříž v centru křesťanství. Je to cesta do "rajské
zahrady", ale ta vede skrze Getsemanskou zahradu.
Jedna nabídka od C.S.Lewise, který ve své knize Svědectví zármutku
píše: Hráči bridže mi říkají, že je nutno, aby ve hře byly nějaké
peníze, protože "jinak by ji lidé nebrali vážně". Asi
tomu tak doopravdy bude. Vámi nabídnutá částka - ať již Bohu,
nebo někomu, kdo Bohem není - nebude vážnou nabídkou, nevsadíte-li
dostatečně vysokou částku. A její skutečnou vážnost neodhalíte
dřív, než sázky vylétnou do závratné výše a než zjistíte, že nehrajete
o pouhé žetony nebo o pár šestáků, nýbrž o všechen svůj majetek.
Nic menšího nedokáže člověkem - alespoň tedy člověkem, jako jsem
já - zatřást tak, aby ho to vyvedlo z pouze verbálního myšlení
a z čistě imaginární víry. Aby přišel k sobě, potřebuje napřed
dostat pořádnou ránu. Pravdu na povrch vynese pouze mučení. Jedině
pod tlakem muk objeví takový člověk sebe sama.
Zkouška je klíč k životu, je to způsob jak porozumět Bohu i sobě.
Abrahám má zkušenost o Bohu, když mu Bůh dopřeje syna. Tím, že
Bůh dodrží slib, potvrdí obraz, jaký si Abrahám o Bohu udělal,
že je totiž věrný. Ale když Bůh žádá syna zaslíbení, stojí Abrahám
před absurdním a nevysvětlitelným. Obraz, který si utvořil o Bohu
už neodpovídá, je vyvrácen tímto požadavkem. To je opravdová zkouška.
Abychom ji trochu pochopili, ptejme se "kdo je ten syn".
- je to co jsme zplodili, je to náš bankovní účet, výsledek naší
práce, schopností, které mohou prokázat, co vše dotvrzuje před
námi i před druhými naší cenu, kvalitu, totožnost a důstojnost.
A tohoto syna se nezřekneme za nic na světě. Vytváříme si mnoho
bůžků naší závislosti. Bůh, který nechce tuto nezdravou lásku,
přijde a požádá od nás oběť syna, protože je Bůh žárlivý, žárlivý
na naší svobodu. To je požehnaná chvíle zkoušky, moment utrpení
a také svobody. Událost, která je důležitým klíčem četby našeho
života. Zkouška, často zanechává znamení - jizvu. Jizva, která
se nezaceluje, jistým způsobem zůstává, aby svědčila, že tady
prošel Bůh.
"Tvrdost" života nám rozbíjí představy o tom, kdo je
to Bůh a jaký je. Sám Ježíš si dal tu práci, aby sundal masku,
kterou jsme Bohu nasadili. Ježíšova cesta ke kříži - jeho cesta
"skrz" je důsledkem jeho postoje. Ježíšova cesta začíná
porušováním zákona, a to kvůli člověku, aby ukázal, že člověk
je důležitější než zákon.
V jeho kříži vidíme vyjádření celého Ježíšova života pro druhé.
Znamení radikální lásky a vydanosti... Není to snaha si nějakým
způsobem Boha naklonit. Nejde o to Bohu něco nabídnout, něco obětovat.
On je ten který nabízí. Nejde o výkon, jde o milost. Toto znamení
kříže, ať už ten jeho tvar byl ve skutečnosti jakýkoliv, je to
pro nás znamením toho, co je lidsky nespojitelné. A to se v Kristu
spojilo.Je to vysvobození z rozpolcenosti a dvojkolejnosti života.
V něm se spojuje hmota s duchem. To co bylo na počátku neohraničené
se stalo ohraničeným. To obrovské napětí, které člověk nese -
hmotu a ducha.
Je to také zjevení Boha a člověka. Toho jaký je ve skutečnosti
Bůh a jaký je člověk. Je to zrcadlo pro lidskou bídu, že jsme
schopni jakéhokoliv hříchu a zla. Rozhodnutí pro smrt lásce, životu
a dobru. Peklo, které si člověk vymyslel. A na druhé straně je
to provalení hráze a neustálé vypouštění lásky, odpuštění a milosrdenství.
To je pravá Boží tvář. To je kříž a cesta skrz. To obsahuje nás
samé před Bohem a Boha v našem středu. Učí nás chápat, že v bezmoci
je větší síla Boží.
Co to může znamenat pro náš život:
- Nejprve přijmout tajemství svého vlastního života. Přijmout
nepochopení, ne vše se dá vysvětlit a pojmenovat. Nemáme to vše
pod kontrolou.
- Znamená to také, že nebudu žít pro sebe.
- Že dovolím Bohu, aby mě zachránil. Jemu abych dal svůj souhlas.
- Přijmout napětí mezi Boží a lidskou láskou. Vzít vážně tu rozervanost,
to "viset" mezi nebem a zemí a neutéci. Nesestoupit.
- Přijmout kříž a jít skrz, znamená přijmout pravou Boží tvář.
Já nechci mezi vámi znát nic jiného než Ježíše Krista a to ukřižovaného.
Přijmout Boha takový jaký je a sebe takového jaký jsem. Přijmout
sebe je kříž. Vzít vážně prázdnotu, slabost, nezdar, strach, nemoc...
to všechno, co nás často děsí, a co přitom láká Boží plnost. Paradox
slabosti a síly Boží.
Ježíš věděl, že vše je již dokonáno... okusil octa, řekl: "Je
domilováno" a vydal Ducha. Jeden z vojáků mu kopím probodl
bok a vyšla krev a voda (Jan 19,28-37) ...Viděl jsem pramen vody
vyvěrající na pravé straně chrámu, a všude kam se ta voda dostane
vše uzdraví... (Ez kap.47)
Budou se dívat na toho, kterého probodli... A jeho ranami jsme
uzdraveni... (1Petr 2,21-25)
Naše rány a zranění se tak stávají posvátnými, a ty nám říkají,
že život je tvrdý.
(zpět na texty)
