Písmo sv. nás učí, že na počátku stvořil Bůh člověka ke svému
obrazu a podobě (srv. Gn 1,26). Sv. Irenej, jeden z nejoriginálnějších
"antropologů" mezi církevními otci i křesťanskými teology
vůbec v tom spatřuje poukaz na jistý "zákon růstu",
"řád člověka", který budeme odhalovat a prožívat po
celou dobu existence lidstva. Člověk je obrazem, má tedy jistou
schopnost obecenství s Bohem, ale tato schopnost či možnost ještě
není zcela realizována. Člověk se má svobodně rozhodnout pro spolupráci
s Boží milostí, která ho postupně "zduchovňuje" a připodobňuje
Bohu. Máme tedy dorůstat k podobnosti s Bohem, která se dovrší
až dosáhneme plné poddanosti Bohu, dokonalé účasti na jeho životě.
Naskýtá se však otázka, proč všemohoucí a milosrdný Bůh nestvořil
člověka hned na počátku dokonalého. Irenej odpovídá, že člověk
byl na počátku jako nemluvně. Bůh mu sice mohl udělit dokonalost,
ale on ji nebyl sto přijmout. Měl však vše potřebné, aby k dokonalosti
dorostl. Písmo nám však ukazuje, že první lidé nedokázali Boží
nabídku přijmout a rozhodli se vzít svůj osud do vlastních rukou,
nečekat na splnění zaslíbení, uspíšit ho svévolným činem. To však
mělo za následek zvětšení propasti mezi Bohem a člověkem, člověk
se vzdálil Božímu obrazu. Bůh však nezanevřel na člověka. Celé
dějiny spásy jsou vlastně časem stálého přibližování se Boha člověku,
natolik, nakolik je člověk schopen tomuto přibližování a postupnému
odhalování Boží tváře porozumět. Událostí zásadního významu v
tomto procesu se stává vtělení Božího Slova, Ježíše Krista. On
je dokonalý Obraz Otce, v něm již lidstvo dosáhlo sjednocení s
Bohem, v něm již život navždy přemohl smrt. Příchod Božího Syna
mezi nás však nezničil ani ještě zcela nedovršil původní Boží
plán s člověkem "zákon růstu", "řád člověka".
I když je nám navrácen Boží obraz, stále jsme voláni k dorůstání
k podobnosti Bohu až do chvíle, kdy bude pohlceno smrtelné (srv.
2 Kor 5,4), kdy vstoupíme do věčnosti tak, že v každém z nás zvítězí
život darovaný Kristem a Duchem svatým. I dnes tedy platí, že
lidstvo je nedospělé a nepřipravené k dokonalému životu.1 Nastal
čas "osobních dějin spásy", v nichž jsme voláni uskutečnit
dokonalost, která nám byla - opět v zárodku - udělena naším křtem.
Jak v nás ovšem tyto "dějiny spásy" probíhají, kdo je
jejich aktérem? Tradice církve přivlastňuje dílo posvěcení třetí
Osobě Nejsvětější Trojice, tedy Duchu svatému. Jeho role je zásadní
jak pro existenci církve, tak pro duchovní život nás všech. Sv.
Irenej říká: "Kde je Duch, tam je církev"2 a sv. Serafin
Sarovský vidí v získání Ducha sv. cíl křesťanského života3. Toto
získání pro něj znamená nechat se naplnit milostí Ducha, nechat
ho v sobě přebývat tak, že se nakonec staneme "chrámy Ducha
sv."4 Je jasné, že Přímluvce nám od Otce posílá Kristus (srv.
Jan 16,7), avšak podle sv. Serafina musí člověk spolupracovat
na tomto svém produchovňování dobrými skutky. Neboť "jakákoli
ctnost konaná ve jménu Ježíšově nám získává milost Ducha sv. Modlitba
více než co jiného..."5
Jak učí sv. Irenej, člověk, který přijal Ducha sv. se postupně
stává člověkem dokonalým. Duch sv. se stává jakoby součástí jeho
osoby6. Neboť dokonalý člověk se skládá z duše, která pojímá Ducha
Otcova a je sloučena s tělem, které je utvořeno podle obrazu Božího."7
Takto je tedy tělem, duší a duchem. S tělem, duší a duchem také
vstoupí do nebeského království. Naopak "ti, kteří jsou hodni
trestu, odejdou ze života se svými dušemi a těly, v nichž vypadli
z milosti Boží." 8 Zdá se, že světec chce říci zhruba toto:
spása člověka záleží na přijetí či nepřijetí Božího Ducha a tím
i Božího života zde na zemi, neboť tento život má moc pohltit
lidskou smrtelnost. Tomu odpovídá i Ireneův výklad podobenství
o svatebním šatu z Mt 22,11-14. Tímto šatem je Duch sv., pro jehož
získání se máme obléci skutky spravedlnosti. Podle 2 Kor 5,4,
když budeme do tohoto roucha oblečeni, bude pohlceno, co je smrtelné
od nesmrtelnosti. Takto oděni budeme moci bez obav přijmout pozvání
ke svatební hostině9.
Lidský duch, tedy není samostatnou částí člověka, ale spíše se
jeví jako duše, posvěcovaná a proměňovaná, duše která dorůstá
v ducha. Duchovní život je tedy růstem Ducha v nás a tím i naším
"sestupem" do hlubších, duchovnějších sfér našeho bytí,
do sfér, kde plněji odhalujeme, že nejsme jen bytostmi duševními,
ale především duchovními.
Irenej si však je vědom, že Boží pozvání a svatební roucho pro
svou slabost přijímáme postupně, že tak jako člověk nedávno stvořený,
ani člověk nedávno povolaný Boží milostí, není nic jiného než
nemluvně, které musí postupně růst a sílit. V této nehotovosti
však nevidí něco zlého, co by jsme měli překonat větším nasazením,
ale opět "zákon růstu", který je v nás přítomen. Nedočkavce,
kteří "nezachovávají řád člověka" ostře kárá: "veskrze
bez rozumu jsou ti, kteří neočekávají dobu svého vzrůstu a slabost
své přirozenosti přičítají Bohu. Neznají Boha ani sebe, nenasytní
a nevděční, nechtějí nejprve býti čím se stali a dříve nežli se
stali lidmi chtějí být podobni Bohu stvořiteli a nechtějí snášet
rozdíl mezi nekonečným Bohem a právě učiněným člověkem. Ti jsou
nerozumnější než němá zvířata. Neboť ta nevytýkají Bohu, že je
neučinil lidmi, ale každé tím, že je, vzdává díky Bohu za to,
že je10. Člověk nemůže sám sebe přivést k dokonalosti, neboť vposledku
přesně neví jak má jeho osobní dokonalost vlastně vypadat. "Ty
nečiníš Boha, ale Bůh činí tebe"..., k čemuž je však na druhou
stranu nutné "zapůjčit srdce měkké a ochotné ke změně a zachovávat
podobu, kterou v něm způsobil umělec. Božím uměním se postupně
zakryje hlína, která je v člověku" ... "vytvořit záleží
na Bohu, ale být vytvořen na člověku. Když člověk dá Bohu, co
je jeho, víru a poddanost, přijme umělecký výtvor a stane se dokonalým
dílem Božím"11
Z předchozího odstavce můžeme usuzovat na mimořádnou důležitost
času pro duchovní život. Michelina Tenace o tom píše: "čas
má smysl, plný smysl, své pochopení. Čas není nesmyslný, ale je
možností danou člověku, aby si "zvykl na Boha". Božská
pedagogie odkazuje lidskou pedagogii, aby rostla v Duchu"12.
Pokrok z velké části záleží na tom, zda "rozpoznáme čas Božího
navštívení", v příhodný čas se otevřeme Božím darům a postupně
se budeme učit čekat, ale i nemařit čas. Mnozí autoři, mezi nimi
i náš otec sv. Jan od Kříže často poukazují na důležitou roli
duchovních vůdců na této cestě ke zralosti. Jsou to oni, kdo spolupracují
s Bohem a vedeným na "uměleckém díle"13 a z části na
nich záleží, zda výsledný obraz bude jen nánosem barev, nebo na
něm bude vynikat i obrys tváře a nebo bude tvář sladěná a každý
detail bude vypovídat o umělci, svém tvůrci.
Poznámky:
1) Sv. Irenej z Lionu, Patero kněh proti kacířství, Praha, 1876.
IV. kniha, hlava 38, odst. 1.
2) Sv. Irenej, Patero kněh, III,21,1.
3) Irina Gorainov, Serafino di Sarov. Vita, Colloquio noc Motovilov,
Scriti Spirituali, Torino, 1981, s. 111.
4) Irina Gorainov, Serafino di Sarov, s. 111.
5) Irina Gorainov, Serafino di Sarov, s. 111.
6) Z kontextu Ireneova díla vyplývá, že zde nejde o panteismus.
Člověk i nadále zůstává od Boha ontologicky odlišný, Duch sv.
je mu dán z milosti, nenáleží mu tak jako Bohu, i když je "získán".
7) Sv. Irenej, Patero kněh, V,6,1.
8) Sv. Irenej, Patero kněh, II,33,5.
9) Srv. Sv. Irenej, Patero kněh, IV,36,6.
10) Sv. Irenej, Patero kněh, IV, 38,4.
11) Sv. Irenej, Patero kněh, IV, 38,2.
12) Michelina Tenace, Vybrané kapitoly z antropologie, Velehrad
199?, s. 91.
13) Srv. Sv. Irenej, Patero kněh, IV,38,2.
(zpět na texty)
