Na hoře Karmel, jak se zdá, se první poutníci usídlili někdy koncem 12. století, po III. křížové výpravě (1189-1192). Ještě před přijetím řehole byli poustevníci na Karmelu (blízko Haify) skupina laiků-poutníků, kteří se rozhodli pro společný život. Nevlastnili žádný kostel nebo klášter, s kterým by byli svázáni. Proto jim latinský patriarcha Jeruzaléma Albert (1204-1214) určil místo k přebývání, které si sami zvolili, tj. "při prameni (Eliášově)". Jménem poustevníků vystoupil Brokard (podle řádové tradice), který v té době plnil roli vůdce duchovního společenství. Ten se s prosbou obrátil na sv. Alberta, který listem adresovaným společenství poustevníků "při prameni" jménem církve potvrdil jejich způsob života. Tento list se stal "pravidlem života" pro celou skupinu. Ačkoli má list patriarchy různé analogie s jinými normativními texty, jeho hlavním zdrojem je Písmo svaté.V časovém rozmezí let 1206-1214 píše sv. Albert, latinský patriarcha jeruzalémský, poustevníkům na hoře Karmel Pravidla pro život (Vitae formula) a předává jim je.

Neznámý francouzský poutník (kolem 1220-1230) se zmiňuje, že karmelští poustevníci sídlí kolem "velmi hezkého kostelíka P. Marie". "Za opatstvím svaté Markéty je na úbočí téže hory velmi krásné a rozkošné místo, kde bydlí latinští poustevníci, nazývaní bratři karmelitáni. Tam je malý kostelík P.Marie. Pro celou tuto oblast je tam hojnost dobré vody, která vyvěrá ze skály na této hoře. Od řeckého opatství k latinským poustevníkům je vzdálenost jedna a půl míle." Zachovaly se různé popisy poutnických cest do Svaté země konaných ve 13.-15. století. Zmiňují se o kostelíku nebo oratoři, kterou karmelitáni zbudovali a zasvětili P.Marii na místě, kde se usadili, totiž na hoře Karmel. Když srovnáme prvky těchto popisů, dostaneme tento obraz: Na hoře Karmel existuje místo v blízkosti pramene proroka Eliáše ve Wádí áin es-Siah. Vypadá příjemně a mile. Je zde hojnost vody. Je odlišné a vzdálené od opatství sv. Markéty, sídla řeckých mnichů, a od opatství sv. Jana z Tyru. Na tomto místě, kde dlí latinští poustevníci, později nazvaní karmelitány, stojí kostelík nebo oratoř, ke které je připojen klášter zasvěcený panenské Bohorodičce, svaté Marii.

Roku 1226 papež Honorius III. (1216-1227) schvaluje společenství poustevníků na Karmelu žít podle Albertových pravidel "na odpuštění hříchů" bulou Ut vivendi normam. Po roce 1238 započalo přesídlení do Evropy. První kláštery mimo Svatou zemi jsou zakládány na Kypru (Fortamia) a na Sicílii (Messina). O čtyři roky později, tedy v roce 1242 karmelitáni přicházejí do Anglie a zakládají kláštery v Huln a Aylesford. Pravděpodobně zde se také konala první generální kapitula řádu, a to v roce 1247. Papež Inocenc IV. (1243-1254) zavazuje biskupy k přijetí karmelitánů do jejich diecézí. 1. října roku 1247 vydává Inocenc IV. bulu Quae honorem conditoris, ve které upravuje, zmírňuje a potvrzuje pravidla sepsaná sv. Albertem. Tak jim dává autoritu skutečné řehole a karmelitáni jsou poprvé nazváni "řád". Mezitím se řád šíří dále do Evropy, první založení na německé půdě - Kolín nad Rýnem - je z roku 1249. O dva roky později má sv. Šimon Stock, podle řádové tradice, vidění, při kterém mu P. Maria předává škapulíř. Poprvé je to v roce 1252, kdy se v oficiálních dokumentech objevuje titul "Řád blahoslavené P. Marie Karmelské". V témže roce je také poprvé doloženo zakládání karmelitánských klášterů ve městech. V roce 1271 karmelitáni začínají univerzitní studia na pařížské Sorbonně. Je to doba, kdy se mění charakter řádu, a to z původně poustevnického na řád mendikantský. Tento proces souvisí s tím, že v Evropě měl řád jiné podmínky než ve Svaté zemi. Další generální kapitula v Londýně (1282) sestavila nejstarší dochované konstituce a svědectví vysvětlující vznik řádu a jeho úctu k proroku Eliášovi. Když bylo roku 1291 dobyto muslimy Akko, poslední bašta latinského křesťanství ve Svaté zemi, zanikly tamější karmelitánské kláštery (Karmel, Tyrus, Akko). Papež Bonifác VIII. (1294-1303) definitivně potvrzuje karmelitánský řád (OCarm. - Ordo Fratrum B. M. V. de Monte Carmelo) v roce 1298. Podle řádové tradice Jan XXII. (1316-1334) vydává tzv. "sobotní bulu" (1322), v které potvrzuje plnomocné odpustky pro členy řádu. Stejný papež přiznal karmelitánům práva podobná dominikánům a františkánům, a tak dokonal proměnu řádu původně poustevnického na žebravý. První český karmelitánský klášter byl založen Karlem IV. (1346-1378) v Praze u P. Marie Sněžné (1347). Evžen IV. (1431-1447) zmírňuje roku 1432 ustanovení řehole ohledně postu od masa (v souvislosti s morovými ranami 14. století) a povinnosti zůstávat v celách. O dvacet let později papež Mikuláš V. (1447-1455) povoluje zakládat kláštery sester. Za založením tohoto tzv. II. řádu stojí generál řádu bl. Jan Soreth (1394-1471).

Protože v průběhu staletí došlo k zmírnění řehole, rozhodla se sv. Terezie od Ježíše (1515-1582) roku 1562 založit první reformovaný ženský klášter. Stalo se tak ve španělské Avile a reforma především spočívala v návratu k původní nezmírněné řeholi řádu. Ve svém úsilí našla podporu u sv. Jan od Kříže (1542-1591), který založil první klášter bratří tereziánské reformy v roce 1568. Po mnoha letech neshod s kláštery, které reformu odmítaly, definitivně potvrzuje roku 1593 papež Klement VIII. (1592-1605) úplné oddělení tereziánských reformovaných klášterů, a tím jeho proměnu v samostatný řád (OCD - Ordo Fratrum Discalceatorum B. M. V. de Monte Carmelo).

Literatura:
E. BOAGA, Maria a Karmel (Paní místa), Kostelní Vydří 2001
C. Gil, Historia Karmelu Terezjanskiego, Krakow 2002
C. TRUZZI, Un Monte una Madre (Storia dei Carmelitani Scalzi), Roma 2005

(zpět na Historii řádu)