Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. (Iz 52,14)
Často jsme v podobné situaci jako Veronika, kdy vidíme trpícího člověka a připadáme si bezmocní, protože mu nedokážeme pomoct. Není to v našich silách, nemáme mu co nabídnout... Symbolická rouška Veroniky naznačila její tichou přítomnost v Ježíšově utrpení. A Ježíš otiskem tváře naznačil, že si její přítomnosti všimnul.

Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul. (Iz 49,14)
Při pádu člověk poznává pravdu o své křehkosti a zranitelnosti. Někdy je to dokonce se škodolibým publikem. Víra ale dává tušit, že ani teď Panovník neodvrací svou tvář, vždyť jeho vztah k člověku se za žádných okolností nemění. On pouze miluje.

Toto praví Hospodin zástupů: "Pošlete pro moudré ženy, ať přijdou! Ať rychle přiběhnou a bědují nad námi, ať z našich očí stékají slzy a z našich řas proudí voda." (Jer 9,16-17)
Možná taky někdy pláčeme nad tím, nad čím bychom se měli radovat a radujeme se z věcí zasluhujících smutek. Vidět věci z Božího pohledu znamená přisoudit jim pravou hodnotu. Pak se nám nestane, že budeme naříkat nad věcmi, které nám ve skutečnosti přinášejí spásu.

Milosrdenstvím a věrností se usmiřuje provinění (Př 16,6)
Jako v Getsemanech k modlitbě, tak i tady pod křížem, padá Kristu potřetí k zemi. Kdo se vydá na cestu, ví, že to není pouhé první odhodlání, co ho dovede k cíli, ale věrnost, s jakou je obnovováno. Když se Ježíš zvedá po třetím pádu, projevuje věrnost svému poslání, které přijal od Otce - zjevit jeho lásku k člověku a usmířit lidská provinění.

Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat a začal učedníkům umývat nohy. (srov. Jan 13,3-5)
Tady už je Ježíš vysvlečen celý. Na jeho těle se postupně dokonává to, co předtím tajemně naznačil ve večeřadle umýváním nohou a rozlámáním chleba. A v obou případech čerpal sílu z jistoty svého společenství s Otcem.

Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti! Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti. (Ž 22,16-18)
Nemohoucnost, bolest, opuštěnost, neplodnost, zmařenost, být k ničemu... Jak si asi Boží Syn připadal v této chvíli, kdy byl pěvně a bolestně přibit na dřevo kříže? A přesto se ani teď nepřestal obracet k soucitně mlčícímu Otci. Do jeho rukou nakonec svěří vše i svého ducha.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13)
Kristus na kříži napodobuje Otce, který se mu dal celý. A pokládá život pro život světa. Asi nikdy plně nepochopíme, že pro nás dokázal vědomě a dobrovolně položit život někdo, koho my jsme nemilovali.

Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví? (Pl 2,13)
Maria svírá v náruči zvláštní dar - mrtvé tělo Syna. Jeho vydanost se pro ni stává doslova hmatatelnou. I my se někdy můžeme dotknout toho, co to znamená, že Bůh se daroval člověku, každému z nás. A toto poznané obdarování se nám stává velmi vážnou výzvou k následování.

Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? (Lk 24,26)
Boží blaženost není laciné veselí, které nic nestojí, za které se nic neplatí a kterého si člověk nakonec asi neváží. K blaženosti vede dlouhá a náročná cesta, kterou už ovšem před námi prošlapal Mesiáš. Kéž příslib slávy vzkříšení osvětluje tuto cestu, a je nám už teď důvodem k radosti, jejíž plnost očekáváme.