Ó noci, tys mě vedla
Španělský světec Jan od Kříže (1542–1591), duchovní otec Řádu bosých karmelitánů, nabízí ve svých dílech velmi bohatý a ucelený výklad mystického života. Jeho nejproslulejším pojmem je nicméně sousloví „temná noc“, jež se vztahuje k těžkým etapám na cestě víry. Tento termín se stal v současnosti takřka obecným majetkem, používají jej příležitostně teologové i laici, psychologové i hlasatelé mimokřesťanských spiritualit. Proč tato soudobá popularita?
Zatímco v dávných, tradičních společnostech všem vládnul nezpochybnitelný hodnotový a ideový řád, současnost nás v tomto ohledu ponechává takřka bez opory. A nezbytnost osobního hledání, ač je bezpochyby čímsi cenným, mnohdy vyžaduje vyrovnávat se s prožitky, jakými jsou ztráta smyslu, existenční úzkost, krize identity – a rovněž zkouška víry. Není nedorozuměním, když je při tom pomoc a inspirace hledána (byť někdy značně volně) u „mystického učitele“ Jana od Kříže. Nauky mystiků nejsou vyhrazeny mystikům: mívají dosah nekonečně širší, než by se na první pohled mohlo zdát.
Jan není především spekulativním teologem, ale svědkem a vykladačem zkušenosti. Zkušenost (u tohoto pojmu je třeba se pozastavit) není pouhý zážitek, holý fakt či děj. Prožitek se stává duchovní zkušeností teprve až díky tomu, že se v dialogu s Bohem učíme hlouběji mu rozumět. To nemusí být vždy kdovíjak složité, někdy může už i pouhé „díky Bohu“ učinit z běžného zážitku duchovní zkušenost. Jindy (zvláště v nesnadných momentech) je ale třeba hledat a tázat se. Co mi zde Bůh říká? K čemu mě chce vést, resp. z čeho vyvádět? Co hlubšího to vše znamená?
Lze se dobírat různých odpovědí. Plodem temné noci může např. být, že naše jemná duchovní pýcha (jež se pokouší jak o horlivé náboženské „začátečníky“, tak i o ty, kdo to „někam dotáhli“) požehnaně splaskne. Poznáme dno své bídy, propast své nicoty: ne proto, abychom se stali zatrpklými, nýbrž moudřejšími a hlubšími, pokornějšími a více schopnými chápat druhé v jejich mizériích. Temná zkušenost nás též může oprostit od našich upnutostí či umanutostí, učinit nás vnitřně svobodnými. Může závratně prohloubit náš vztah s Bohem, jenž nás temnotou provedl…
Není nicméně dobré s tou či onou zbožnou interpretací příliš spěchat. Duchovní zkušenost se rodí postupně – a tak tomu bývá i v případě našich temnot a krizí. Bývá třeba trpělivě unést i doby, kdy nerozumíme: smysl své těžké etapy lépe pochopíme později. I k této trpělivosti nás Janovo svědectví povzbuzuje. A také k naději. Je pravdou, že bezprostřední holý prožitek světec popisuje dosti tvrdými slovy: temná noc „rozbíjí a rozebírá duchovní podstatu“ naší duše, „pohlcuje ji hlubokou a propastnou temnotou“, duše se cítí „být ničena a vyvracena krutou duchovní smrtí tváří v tvář své bídě“. Avšak ve zpětném pohledu Jan zvolá: „Ó noci, tys mě vedla; ó noci láskyhodnější nad svítání!“
Jan nás ujišťuje, že nikoli především v momentech útěchy či nadšení, nýbrž právě skrze temnotu a zkoušku se naše víra stává vírou v plném a pravém smyslu slova. Vždyť i Abrahám, náš „otec ve víře“, kráčel ve víře a věrnosti, „ačkoli nevěděl, kam jde“ (Žd 11,8). Jan od Kříže je učitelem víry v abrahámovské linii. I když jeho výzvy k cestě víry znějí záhadně, tušíme v nich hluboký smysl: „Abys došel k tomu, co nevíš, máš jít, kudy nevíš. Abys došel k tomu, čím nejsi, máš jít, kudy nejsi…“
Je třeba dodat, že navzdory zdání se tyto výroky netýkají víry jen jakožto bezobsažného tajuplného „pocitu transcendence“. Janova víra je výsostně křesťanská. Pro etapy noci i útěchy, bolesti i radosti, mystik obrací náš hledající a tázající se pohled k Ukřižovanému: v něm jsou skryty či zahrnuty všechny typy odpovědí. Boha Otce k nám Jan nechává promlouvat takto: „Když už jsem ti řekl všechno ve svém Slově, kterým je můj Syn, (…), co by bylo více než toto? Upři oči jen na něho, protože v něm jsem ti řekl a zjevil všechno a v něm najdeš ještě víc, než si žádáš a přeješ. (…) Už jsem vám to řekl, odpověděl, projevil a odhalil, když jsem vám ho dal jako Bratra, Společníka a Učitele, Výkupné a Odměnu; (…) pohleď na něho v lidské podobě a nalezneš v něm víc, než si myslíš…“